Ani den bez čárky

Místo konání: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Komenského 10, Jihlava
Vernisáž: 7. 9. 2017 v 17 hod.
Trvání výstavy: 8. 9. - 15. 10. 2017

Vystavující: Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková (SK), Kateřina D. Drahošová, Mira Gáberová (SK), Juraj Gábor (SK), Slavomíra Ondrušová (SK), Mark Ther, Jan Pfeiffer, Dana Sahánková, Matěj Smetana a Adéla Součková

Autorka projektu a kurátorka: Lenka Sýkorová

Přednáška k výstavě: 13. 9. 2017 v 17 hod.

Výstava Ani den bez čárky zkoumá fenomén kresby a její různé polohy v současné tvorbě mladých českých a slovenských umělců. S kresbou se setkáváme od malička skoro na každém kroku. Jedná se o globální vizuální jazyk, který stál u formování výtvarného umění. Dnes kresbu chápeme jako autonomní výtvarné médium, sloužící umělcům jak k zachycení prvních nápadů v podobě skici, tak jako součást jejich intermediální tvorby. Aktuální výstava přináší různé aspekty kresby, která je pro mladé umělce stále atraktivním a progresivním médiem s potenciálem neustálého rozvíjení.

Výběr umělců pro výstavu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě byl založen na principu poukázat na různé polohy kresby s důrazem na umělce, kteří se kresbou zabývají ve své tvorbě skoro každodenně. Odtud pochází i samotný název, převzatý z latinského citátu - Nulla Dies Sine Linea (Ani den bez čárky). Na výstavě nalezneme přesahy kresby do prostoru formou instalace (Jan Pfeiffer), odkazy na performativní gesto u procesuální kresby (Mira Gáberová, Juraj Gábor, Adéla Součková). Dále se zde představují umělci zkoumající hranice média kresby a kresebných prostředků (David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková, Kateřina D. Drahošová a Dana Sahánková). Zároveň výstava zahrnuje i prostorové kresby formou objektu (Juraj Gábor, Slavomíra Ondrušová), přesahy kresby do malby (Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová), do videoartu (Mark Ther) a animace (Matěj Smetana).

Výstava je součástí dlouhodobého projektu Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě. Kurátorský a teoretický výzkum je od roku 2014 zacílen na tvorbu mladých umělců do 40 let z České republiky a Slovenska, kteří ve své tvorbě inklinují k post-konceptuálnímu umění.

Při vstupu na výstavu zaujmou velkoformátové kresby Dany Sahánkové ve schodišťové hale. Jejím výrazovým prostředkem je samotné médium kresby s bohatou vnitřní strukturou, odkrývající vnitřní i vnější světy každodenní reality. Kompozice jsou tvořeny skrumáží věcí, lidí a zvířat, podivně porostlých srstí. Vystavena je zde malá kresba, převedená do monumentálního formátu, kdy lze pozorovat energii čar, které při svém zvětšení neztrácejí na dynamice. Dále zde máme kresbu na dřevěném podkladu se zlatým pozadím, odkazující se ke gotickým deskovým obrazům, v nichž umělci touto technikou řešili iluzi perspektivy.

V prvním patře se v levém sále představuje umělecká i partnerská dvojice David Demjanovič & Jarmila Mitríková, která si vytvořila specifický rukopis vycházející z fenoménu kutilství a slovenské národní historie. Využívají techniku pájkování do prekližky s důrazem na kolorovanou kresbu. Obsahove se věnují lidovým slovenským motivum, vycházejícím z tvarosloví socialistického realismu. Soucasně pracují s instalací, která odkazuje k formám socialistické propagace. Juraj Gábor využívá kresbu pro přepis hmotného i duchovního světa. Duležitou roli zde hraje i performativní gesto, které v daném výstavním prostoru a čase určuje výsledný objekt. Zde se jedná o pantograf, na kterém bude autor ohledávat rodinnou historii a vytvářet prostorovou kresbu. Sál uzavírá Matěj Smetana, který se vyjadruje v médiích instalace, objektu, videa a animace. U animací a videí se zameruje na zkoumání kresby v rámci jejího uchopení pomocí nových technologií. Pro dílo Taylorismus instruoval své přátele, aby si nacvicili sérii jednoduchých pohybu a opakovali je. Posléze tyto pohyby zduraznil animovanou kresebnou linií. Zajímal se zde o téma pracovní cčnnosti a její mechanizace. Adjustace videa vznikla ve spolupráci s Jurajem Gáborem.

V protějším sále se mužeme setkat s autorskou dvojicí David Böhm & Jirí Franta, dlouhodobě pracující s kresbou jako s důležitým vyjadřovacím prostředkem. Jejich tvorba je založena na experimentu a ohledávání hranic média kresby na poli současného vizuálního umění. Na výstavě se prezentují instalací, která se stane tzv. kreativním prostředím pro aktivního i pasivního diváka. Boxovací pytle přímo vyzývají k interakci, jejímž druhým plánem je vytvářet spontánní kresby.

První patro uzavírá Adéla Součková v netradičním výstavním prostoru tzv. dozorcovny, kde je prezentováno video s názvem Smrti myšlenek, které vzniklo ve spolupráci s Radimem Labudou. Autorka intenzivne balancuje na pomezí kresby, videa, objektu a performance s odkazy na archetypy, fenomén rituálu a tělesnosti. Prostrednictvím kresby ohledává možnosti přímého sociálního sdelení. Ve vystaveném díle experimentuje s propojením videa a performance a improvizovanou hrou otevírá řetezení asociací na téma lidské existence.

Druhé patro otevírá v sále napravo Mark Ther. Jeho tvorba je úzce spjatá s videem a filmem, kde si již vytvořil neopakovatelný rukopis pracující s tématy genderu, identity a otevřené sexuality. Dalším jeho tématem je pak historie Sudet a nacistická propaganda. Na výstavě se prezentuje prostorovou instalací s neopakovatelnou atmosférou. Videoprojekci doplnují kresby z rodinného dědictví po praprastrýci, které jsou autorem „zakademizované a zromantizované“. Právě tyto kresby jsou pro interpretaci díla klíčové.

V levém sále zaujme prostorová instalace Jana Pfeiffera, který dlouhodobě zkoumá vztah človeka k prostoru na pozadí sociálně-kulturně-politických vztahů. Jeho tvorba je intermediální, avšak výchozím médiem je pro něj kresba. V díle Děkuji, že si me vyhodil poukazuje na svobodné zednárství. Tato neoficiální sdružení – bratrstva – organizovaná v lóžích, měla velmi složitý systém přijímání nových členů. Právě ono chtění, být členem nebo být mimo, je hlavním tématem a otázkou této kresebné instalace. Dále zde nalezneme objekt umělkyne Slavomíry Ondrušové, která se ve své tvorbě zajímá o archeologii a antropologii. Fascinuje ji zpusob vnímání věcí, jak divák nad uměním přemýšlí nejen filosoficky, ale také jak je fyzicky dokáže uchopit – jak se dívá z podhledu, nadhledu, z jakého sklonu, a jak to ovlivňuje jeho pochopení díla. Slavomíra Ondrušová je spjatá s oborem šperku, který studovala, odtud vychází její smysl pro tvarování věcí. Na výstavě se představí objektem na dřeveném stole, pracujícím s kresbou modelovanou voskem do prostoru. Sál uzavírá instalace Miry Gáberové. Jejím výchozím médiem je performance. Vedle toho však pracuje intermediálně a kresba je pro ni důležitá pro vyjádření záznamu z osobního života. Na výstavě se prezentuje performativním gestem a jeho stopou. Tu lze oznacit jako hmatatelný záznam v čase, nesoucí v sobě charakter linie v prostoru. Dlouhodobý zájem o divadelní oponu je zde umocnen užitím meotaru, promítajícího do rohu místnosti autorčinu kresbu opony. Performance Miry Gáberové při vernisáži zanechá stopu ve fyzické opone, jež v sobě ponese kresebný záznam autorčina těla.

V posledním sále se nachází autorská i partnerská dvojice Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, kteří na výstavě zastupují rovinu přesahu kresby do malby. Tvorba Ondřeje Basjuka se pohybuje od kresby, malby a objektu až po instalaci. Zde je zastoupen malbou, zkoumající vztah beztvaré struktury a momentu, kdy dochází k jejímu tvarovému ohraničení a sama se tak stává kresbou. Šárka Koudelová se vyjadřuje velmi obstojně intermediálně. Experimentuje s malbou v kontextu dnešní vizuální kultury. Její mnohovrstevnatá tvorba je v mnoha ohledech v duchu aktuálního post-internetu. Na výstavě se prezentuje „obrazo-objektem“, zachycujícím performanci vymezování si zorného pole v plenéru. Otvory v objektu a překrývání pohyblivého obrazu reflektují současný obrazove mnohovrstevnatý svět. Oba umělci zkoumají zpusob dívání se, záznam obrazu v čase, aktuálně v mozku a v paměti. Dále zde nalezneme site-specific kresbu Efeméra od Kateřiny Dobroslavy Drahošové, vytvořenou přímo pro výstavu. Velkoformátová kresba tužkou na zed zpracovává osobní pamět autorky. Obrací se ke krajině rodné Šumavy s odkazy na konkrétní vzpomínky. Kresba si i pres svoji monumentální formu zachovává jemný intimní charakter a celková kompozice může připomínat historizující tapetu. Je však narušena nápisem sprejem, poukazujícím k estetické stylizaci současného umění.