Dorota Sadovská: Zelené tělo

Oravská galéria v Dolnom Kubíne
Veľká výstavná sieň Župného domu
27. 6. 2024 – 6. 10. 2024

Vystavující: Dorota Sadovská
Kurátorka: Lenka Sýkorová
Foto: Dorota Sadovská

Dorota Sadovská na slovenskou uměleckou scénu vstoupila v devadesátých letech s jasně deklarovaným rukopisem, který se odvážně hlásil ke klasickému médiu malby a obsahově ke křesťanské tradici. Sadovská je intermediální autorka, kterou fascinují limity tělesnosti. Její zájem o figurativní malbu s důrazem na nezaměnitelné uchopení duality těla (smyslové tělesnosti) a duše (vyššího spirituálního přesahu) ji stále činní nepřehlédnutelnou umělkyní nejen na domácí slovenské, ale i na mezinárodní scéně.

Výstava „Zelené tělo“ důkladně zkoumá hranice tělesnosti a spirituality, které jsou v jejím díle dlouhodobě akcentovány, zkoumány a transformovány. Výstava je průřezem její tvorby. Zpřítomnění je zde nahlíženo z pozice intimity tělesnosti v jeho čistotě i zranitelnosti. Umělkyně tělesnost uchopuje i z hlediska křesťanské spirituality a vědomě se pohybuje mezi médii malby, objektu, instalace, fotografie, performance a interakce s diváky.

Její doménou je nepopiratelně lidské tělo z různých uhlů pohledu. Tělo pojímá jako hmotu, ale také jako nositele gesta či emoce. „Zelené tělo“ je tak parafrází na naši biologickou entitu, jenž je součástí volně žijícího ekosystému, bez kterého je určena k záhubě. „Zelené tělo“ lze interpretovat jako kulturní krajinu, která je v posledních dekádách zmítána ekologickými krizemi. Právě zacílení na kůži lidského těla či horizont zelené „kulturní“ krajiny je v jejím případě snadno čitelným poselstvím. Kůže je zde hranicí mezi vnějším světem a vnitřním lidským interiérem, ve kterém se odehrávají duchovní procesy formování identity jedince. Kůže jako něco, co je nemožné z těla svléct jako svrchní oblečení. Sadovská na kůži ve své tvorbě cílí a poukazuje na jisté hranice entit – těla a anti-těla, hmoty a anti-hmoty. Autorka si klade otázku: Je možné pochopit utrpení Ježíše Krista bez našich smyslových zkušeností? Pravděpodobně ne, a právě Dorota Sadovská ve svém díle následuje spiritualitu jako cestu hledání, poznávání a uchopení přesahujícího absolutna prostřednictvím našich smyslů. Schopnost poznávat svět, kdy člověka chápeme jako subjekt, jehož předmětem je smyslově uchopitelný svět v čase a v prostoru. Dílo Doroty Sadovské, je tak snadno čitelné pro diváky, protože prožívání lidské tělesnosti je naší každodenní rutinou.

Výstava „Zelené tělo“ odkazuje k tělesnosti, ale také k přírodě, která je s člověkem spjatá celoživotně. Jistá provokace je přítomna jak v malířských projektech Maľba na mieru (2023), #StayHome (2020-2023), Adam a Eva (2022), Zranené plátna (2024), Modrozelený, Zelený a Bielý Kristus a Pieta (2021-2024). Dorota Sadovská prezentuje malířské plátno jako svrchní oděv, šaty, které si lze navléct (Maľba na mieru). Současně jsou zde k vidění klasické závěsné malby, akcentující těla jako organické hmoty, které se navzájem prolétají a vytvářejí tělesné konfigurace známé z přírody (#StayHome). Zranené plátna jsou jasnou paralelou k tělesné zranitelnosti, ale současně korespondují s uchopením kůže jako tenké linie mezi vnější a vnitřní realitou. Na výstavě akcentovaná biblická témata odkazující ke Kristovu vzkříšení (zmrtvýchvstání) lze číst jako nositele nového cyklu života (Adam a Eva, Modrozelený, Zelený a Bielý Kristus a Pieta). Jistá provokace a sebereflexe každodenního prožívání je pak demonstrována v projektu Živé šaty (od 2013), kdy se sama autorka obléká do živých naklíčených šatů evokující nový začátek i zánik v jednom. Současně odkazují k názvu výstavy „Zelené tělo“. Dorota Sadovská nám zprostředkovává bezprostředně performativní zastavení se, uvědomění si obnažené všímavosti, a klade si otázku, kde je hranice naší entity? Celkově je výstava o propojení těla a krajiny ve spirituálním smyslu. Zkoumá hranice vnitřku a vnějšku, pozice já a my, subjektu a objektu. Výstava „Zelené tělo“ demonstruje nepřehlédnutelnou malířskou tvorbu Doroty Sadovské, která také balancuje mezi médii a tradičními a progresivními tématy.

Dorota Sadovská (*1973, Bratislava) studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě na oddělení textilu a poté na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v Ateliéru malby, kde diplomovala v roce 1997 u Rudolfa Sikory a ukončila doktorské studium v roce 2004 u Dezidera Tótha. Současně v roce 1999 na École Nationale des Beaux Arts v Dijonu ve Francii obhájila diplom výtvarných umění. Na Slovensku i v zahraničí získala celou řadu ocenění. Její všudypřítomná provokace, ironie a sebeprezentace je kritikou výtvarného umění, ale také každodenní reality, především u jejích projektů Živé šaty (od roku 2013), Doba plastová (od roku 2017) či autorský magazín SADO 1–3 (2005–2015). Mnohovrstevnatou tvorbu Doroty Sadovské lze členit do tří hlavních okruhů. Prvním a dominantním jsou malířské projekty vycházející z klasického média, avšak s lehkostí uchopeny intermediálně smýšlející autorkou. Umělkyně vědomě zkoumá limity závěsného obrazu jako objektu. Expanduje do prostoru a předurčuje tak pozici diváka kupř. Ďaleko, tak blízko (2011), Rotunda (2016) a Čítanie o tekutosti (2019). Dále je pro ni signifikantní fotografie, se kterou pracuje jak z pozice skici, tak autonomního díla. Třetím okruhem je performance. Tělo je v intermediální tvorbě Doroty Sadovské nositelem sociokulturní každodenní zkušenosti. Pracovní metoda fotografické předlohy pro malby je využívána i u nových médií. Jak ve fotografiích, tak i v objektech či videích využívá své precizně vytrénované malířské vidění a mistrně pracuje s vizuálními zkratkami, nadhledy a iluzí prostoru.